Proč celý život nosím obojek?

„Katko, ty už mezi nás nepatříš!“ řekla mi kdysi dávno učitelka před celou třídou. Co se stalo? Naši si nepřáli, abych chodila jako ostatní děti do Jisker. To byl takový předstupeň Pionýra pro malé děti na školách v době komunistické totality. Nesouhlasili s režimem a nechtěli, aby jejich dítě obdobně nenápadným způsobem postupně nasálo myšlenkové vzorce vzdálené svobodnému samostatnému uvažování.

Co to znamenalo v praxi pro malou holčičku, kterou jsem v té době byla? Nehrát se spolužáky piškvorky a jiné zábavné hry a hlavně to, co jsem si přála nejvíce – psát a zdobit kroniku svými obrázky.

Nevím, jak se to stalo, ale Jiskry jsem si nakonec nějak prosadila. Pamatuji si nástup v tělocvičně a drobný odznáček, který jsem si s pocitem hrdosti nechala připnout na košilku a  s radostí držela v ruce červený Průkaz jiskry. A ještě říci slib: „Slibuji dnes přede všemi, jako jiskra jasná, chci žít pro svou krásnou zemi, aby byla šťastná.“

Už jsem zase patřila mezi ostatní! Už jsem mohla kreslit obrázky do kroniky!

Z kola ven…

Pocit vyhoštění z kolektivu, ze společnosti je jedním z těch velmi trpkých, které zažíváme. Je vetkaný do našich buněk z dávných dob, kdy se vyhnání ze smečky rovnalo smrti. Pro pocit sounáležitosti se pokroutíme, aby nás opět ostatní přijímali a vzali mezi sebe. Překroutíme ale pravdivý pocit v sobě, děláme ze sebe někoho jiného, než jsme.

Dobrovolně si nasadíme společenský obojek. I když doba nesvobody naštěstí pominula, zůstávají v našich myslích zakódovaná chování, která se jen pomalinku mění. Nevystoupit z řady. Neříct něco nahlas, i když si to myslím. Neudělat něco radostně bláznivého, aby si o mně někdo něco nepomyslel. Být šedým člověkem v šedé řadě dalších…

Proto umění miluji! Protože narušuje tyto neživé koncepty v našich hlavách. A navrací nás znovu k přirozenosti, k radosti a spontaneitě. Znovu se stáváme malými dětmi, které bez předsudků reagují na situace kolem sebe. A dovolí si říci nahlas: „Císař je nahý!“ Jen na začátku je potřeba trochu odvahy. Odvahy pustit to…nechat být, co si myslí ostatní.

Vyměňte strach za lepšího tanečníka

Znám ženu, která se ještě před pár měsíci bála zatančit si v dešti před domem. Její duše ji k tomu volala, ale ona ji neposlechla, protože měla strach z pohledů sousedů z oken bytovky. Dnes ta žena tančí každý den doma. Její pohyby jsou nádherně ladné. Přitom jí v dětství říkali, že je nemotora!

Přesto se své radosti oddává každý den – divoce nebo jemně, jak to zrovna cítí. Vzala opět do kola svou duši a tančí s ní. Věřím, že se protančí až před dům, před náhodné zraky sousedů, neboť je už vedena.

Ve sledu rychlých kroků na chodníku se k mým uším začíná z dáli linout hudba. Zvuk zesiluje, jak se k muzikantovi přibližuji. Melodická píseň, na kterou bych si zrovna tak ráda zatančila. Tam, tadadam, tam tadadam! Ale já kolem něj nakonec projdu jako spoustu dalších lidí bez povšimnutí. Přece ze sebe nebudu dělat blázna?! Co by si ostatní pomysleli? Toto zaklínadlo hatí snad milióny tvůrčích a radostných nápadů v našich životech!

Ať už jsme ochočeni osidly minulosti naší země, konvencemi nebo hořkými větami našich blízkých z dětství, je dobré si na ně posvítit. Zjistit, kdy a v jakých situacích nám opět a znovu vážou ruce. A říci ne konvenci, zvyku, strachu – co si o mě pomyslí?! Ale říci ano odvaze, spontaneitě, radosti a kreativitě. Pomohou první, byť nesmělé a tiché krůčky.

 

Jak 3x proměnit „Nejde to! v „Jdu do toho!“

1. „Chci tancovat!“, volá naše nitro, ale nejde to…

Můžeme začít zvolna. Pomalým tancem na klidnou písničku. Nemusíte zrovna valit složitý breakdance.  Stačí se třeba jemně pohupovat v bocích, vlnit se. Máme radost a tělíčko nám ještě k tomu poděkuje, jak si protáhlo i ty svaly, co dlouho krněly. Dopřejme si tuto chvíli každý den. Já se nyní pokouším tančit každý den. Tanec je nesmírně osvobozující a uvolňující.

Nechte projevit své tělo na hudbu, ať se vlní, jak se mu to zrovna líbí. Nejde tu o polku ani foxtrot, ale o radost z pohybu a uvolnění. Když se zrovna cítím pod psa nebo unaveně, tančím pomaloučký tanec tak, jak je mi to zrovna příjemné. Když nemám chvíli pro sebe, tančím i s dětmi – ty to milují. Nepotřebujete žádné specializované učitele, abyste si radost z tance dopřáli, stačí naslouchat vnitřnímu vedení.

2. „Jé, tak bych chtěla zpívat!“, ale nejde to…

Posloucháte-li hudbu a toužíte-li zpívat, můžete se pokusit o jemný doprovod známé písně, kterou si pustíte z přehrávače. Zazpíváme si refrén společně, doplníme pár tónů navíc podle fantazie nebo přidáme rytmus ťukáním či tleskáním. Jak se vám bude líbit. Sama si ráda pustím jednoduchou jednohlasnou písničku z YouTube a do ní si zpívám doplňující nebo druhý hlas. Ráda si také popěvuji k vysávání. Zvuk vysavače tvoří jednolitý tón, k němuž se hezky přidává další melodie.

3. Když jsem byla malá, moc ráda jsem si kreslila, ale nyní už to nejde…

Pokud vás oslovuje výtvarné vyjadřování, začněte něčím jednoduchým – například kresbou. Kupte si malý sešitek bez linek a každý den si tam něco drobného nakreslete. Tipy, jak začít naleznete třeba v mém e-booku a další podněty na našich facebookových stránkách.

A ještě jedno doporučení na závěr – přijde-li vám ze srdce takový nečekaný podnět k radosti udělat něco bláznivého, byť v bezpečí čtyř stěn vašeho domova – rovnou bez okolků do toho skočte! Ještě dříve, než se ozve hlava se svým pochybovačným …„Ale prosím tě, co to tady vyvádíš!“ Tak, šup, na to!

 

Článek doprovodila svými ilustracemi autorka.

Ráda poukazuji na potenciál lidí, se kterými se setkávám. Těší mě vynášet tyto dary na světlo a inspirovat na cestě k sebepoznání. Pomáhám ženám harmonizovat skrze rozvoj jejich kreativity vztah k sobě samým. Zároveň je inspiruji, jak si ze společných chvil s dětmi vytvořit barevný svět plný zázraků. Více o mně naleznete zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.