Jak pracovat s časem aneb pohádka o holčičce Timei a třech kamenech

Téma času mne odjakživa fascinovalo. V dětství jsem milovala knížky Eduarda Štorcha, který psal příběhy lidí z období pravěku. Představovala jsem si, jaké by to bylo žít v tak dávných dobách, kdy byli lidé naprosto propojeni s přírodou a život byl velmi syrový, ale snad i proto opravdovější? Inspirace knihami přerostla v sen. Jako malá jsem si přála být archeoložkou. Naplňovala mne představa vyhrabat z hlíny předmět, který zde byl ukryt tisíce let a držet jej po tak dlouhé době v rukou.  Propojení minulosti a přítomnosti.

Čas v dětství plynul pomalu, volně a bezstarostně. Když mi bylo asi dvacet, poprvé jsem si uvědomila, že životní tempo nabralo rychlejší spád. V poslední době vnímám, že dojem zběsilého překotu hodin našich dní zachvátil celou naší společnosti. Možnosti, jak se nenechat časem svázat, jsem vykreslila v následujícím pohádkovém příběhu.

O holčičce Timei a třech kamenech

Žila jednou jedna holčička, jmenovala se Timea. Žila se svou maminkou a svým tatínkem v malém domečku na kraji města. Timea byla klidné děvčátko s jiskrnýma očima jako dva uhlíky, které se hloubavě nořily do každého, s kým se setkala. Chodila do školy, kde se učili třeba o tom, co jsou hodiny. Jak  poznat kolik je třičtvrtě na jedenáct nebo půl osmé.

A pak začala paní učitelka k číslům dodávat, co se v kterou hodinu, jak dělá. Vstává se  o půl sedmé a snídá v sedm a pak se jde na osmou do školy nebo do práce a tak dále. Ke každé hodině byla přiřazena určitá činnost. Timea nerozuměla, proč má paní učitelka tak moc ráda čísla, ráda natolik, že k nim po neviditelných šňůrkách připojuje veškeré své konání, ale všichni spolužáci tiše poslouchali, tak poslouchala i ona. Nakonec paní učitelka řekla: „Taaak, děti, už víte, co je čas a jak se jím řídit.“ Timea ale stále nechápala.

Když přišla ze školy domů, těšila se na maminku a na tátu. „Maminko, přečetla by sis se mnou kousek z té pohádkové knížky?“ Maminka zrovna něco chystala v kuchyni a odvětila: „Ano, miláčku, teď ale nemám čas, musím tady dovařit to jídlo. Později, ano?“ Zkusila to tedy u táty, který zrovna přišel z práce. „Tatínku, četl by sis se mnou chvíli?“ A táta řekl: „Broučku, rád bych, ale teď nemám čas, musím ještě něco vyřídit.Třeba za chvilku.“ Timea ale už věděla, že žádné za chvilku nebude a zalezla si s knihou sama do kouta.

Maminka stále říká, že nemá čas a táta ho taky nemá… Paní učitelka říká, že čas jsou ta čísla v kruhu a ručičky, co na ně ukazují a zároveň přikazují, co máme dělat. Ale já tomu nerozumím. Proč mi má ručička s číslem přikazovat, co mám dělat? Seděla chvíli bezradně ponořená ve svých myšlenkách…. Co je tedy čas? Přemítala… Ale na nic nepřicházela… A pak dostala nápad! Co kdybych ho zkusila najít? Pak bychom čas už měli a byli bychom s maminkou a tatínkem více spolu!

Putování krajinou

A tak se holčička jednou ráno sbalila, přehodila si kabátek přes ramena a vydala se čas hledat. Šla dál za město, u kterého bydleli, směrem k hájku, který se zelenal dál za jejich domem a pak šla ještě dál. Přišla až k vysoké lípě uprostřed louky a na jedné z větví uviděla hnízdo s malými kosi. Protože  přesně nevěděla, kudy se dál vydat, zeptala se ptáčků: „Kosi, kosíčci, malí ptáčkové, nevíte, kde bych našla čas?“

A kosi odvětili: „Nevíme, Timeo, čas neznáme, jenom naše rodiče a tohle hnízdečko a okolí. Zkus se ale vydat, odkud sluníčko vychází, tam přes ten kopec a dále k řece. Tam bys snad mohla čas najít.“ Timea poděkovala a vydala se dál směrem, který ji ptáčkové naznačili křídly.

Vyšla na kopec a z vesnice v dálce zrovna zaslechla vyzvánění poledne. Pod kopcem se vinula řeka. Když přistoupila ke břehu, zahlédla pod hladinou třpytící se rybí šupiny. Osmělila se a rybku oslovila: „Rybko, rybičko, nevíš, kde bych našla čas?“ Voda zašplouchala a rybka odpověděla: „To nevím, Timeo, znám jen plynutí této řeky, kde žiji. Ale tady kousek najdeš brod. Vydej se za druhý břeh a tam snad nalezneš, co hledáš.“ Holčička poděkovala, přebrodila řeku a vydala se dál k lesu, který se rozprostíral na druhé straně.

Přicházel večer a do lesního šera padala tma. Holčička se sama v lese bála. Její touha najít čas byla však tak silná, že se odhodlala jít dál. Uviděla před sebou malou mýtinu a na ní mihotavá drobná světélka. Byli to svatojánští broučci. Obklopili ji svými světly a Timea se hned cítila radostněji: „Broučci milí, svatojánci, nevěděli byste, prosím, kde bych našla čas?“ A broučci odpověděli: „Nevíme, Timeo, řídíme se našim světlem, čas pro nás není podstatný.“ Zkus se ale vydat na horu za lesem, nahoře žije stařena a ta zná odpověď na mnohé otázky.

Odpověď nalezená na hoře

Timea vzhlédla a až nyní si všimla majestátné hory, která se vypínala nad lesem. Rozloučila se s broučky a vydala se tím směrem. Stoupala nahoru po strmém úpatí, až se dostala na vrchol. Z dálky zahlédla světlo ohně, šla tedy blíže a uviděla ozářený vchod do jeskyně. Vešla dovnitř a spatřila stařenu, která spřádala vlákénko . „Zdravím tě, Timeo, pojď blíž a ohřej se  u ohně.“ Pobídla žena děvčátko a to se posadilo kousek od ní.

Holčička sledovala zručný pohyb ženiných rukou, které předly. Pak vzhlédla ke stařenčiné vrásčité tváři, kde potkala její  vlídné modré oči.  „Čas je jako toho vlákno,  které sama vytvářím. Je to jen způsob, jak uchopit svět, kde žijeme. Ale není to nic pevného“, řekla žena a vlákno se jí přetrhlo v ruce. „Stejně jako nejsou pevné i věci kolem nás i naše těla, která jsou dočasným domovem pro naše vědomí.“ Odmlčela se a vyndala něco z kapsy své dlouhé sukně.

Byl to plátěný pytlíček. Když jej stařenka otevřela, vysypaly se z něj do její dlaně tři kameny. Oblázek, křišťál a rubín. Podala je Timei. „Na, Timejko, vem si ode mě tyto tři kamínky.“ A políbila jí na čelo…

Děvčátko se vzbudilo ve své posteli a nad svou hlavou uvidělo tvář své ustarané maminky zalitou slzami. „Holčičko moje“, objala jí maminka měkce. „Měla jsi horečku a blouznila jsi celou noc! Báli jsme se o tebe!“ a hladila ji po hlavě. Na Timejčiné tváři se rozlil úsměv. Ucítila tři kameny ve své dlani a podala je mamince.

…a tady pohádka o holčičce Timei končí. Pojďme se ještě jednou podívat zblízka na tři kamínky, které Timea svým rodičům z hory přinesla.

První kamínek – oblázek – prostá jednoduchost, cvičím se být teď a tady

V dnešní době je naše mysl zahlcena obrovským množstvím nejrůznějších podnětů, které se na nás sypou z médií – internetu, televize či našeho mobilu. Jsme doslova zavaleni informacemi. Pokud tento tlak vnějšku na sebe necháme neustále působit, roste v nás zmatek a stres. Tlak času nás doslova žere zaživa. Je tedy dobré se  vědomě od vlivu vnějšího světa na chvíli během dne odpojovat. Posilovat v tomto směru svou vůli.

Stejně jako se naše tělo čistí půstem, naše mysl se čistí a jasní půstem od informací a podnětů. Vědomě zavřít počítač, vypnout na chvíli mobil, najít si krátkou chvíli na usebrání nebo využít volné chvilky. Stačí jen třeba na chvíli zavřít oči a soustředit se pouze na nádech a výdech. Být jen při dýchání teď a tady. Pouštět myšlenky a nezaplétat se do nich. Jen pouštět a znovu pozorovat jen nádech a výdech. Tohle cvičení můžeme provádět prakticky kdekoli. Stačí tři minutky vícekrát denně.

Nesmírně léčivý je v tomto směru vědomý pobyt v přírodě. Choďte  ven, jak to půjde. Ve městě vyražte během týdne alespoň do parku, jinak do lesů a luk. Dívejte se nahoru ke korunám stromů, sledujte pomalu rozvíjející se tvary jednotlivých větví, zhluboka dýchejte. Hlaďte přírodní povrchy – kůru, zemi, trávu. Zaměřujte svou pozornost na detaily, které jindy přehlížíte. Můžete si najít v přírodě obyčejný kamínek a vzít si ho k hlazení a připomínání si a vědomé chvilky s sebou do kapsy.

Druhý kamínek – křišťál – vidět to podstatné a být za to vděčný

Druhý kamínek, který Timea dostala, byl křišťál. Čistota křišťálu pomáhá vidět to podstatné. Někdy se nám stává, že pro množství běžných starostí začneme přehlížet důležité věci v našem životě. Jak moc jsme si kdysi přáli… třeba partnera, děti… a teď jsme vše dostali a časem nám to možná zevšednělo a už vše bereme tak nějak normálně. A v běhu všedních dní se stane, že přestaneme svým blízkým věnovat více vědomé pozornosti.

Je tu přece ta obrovská hromada prádla, účty k vyřízení a nákupy, zkrátka všechny ty denní starosti. A pak tak nějak žijeme vedle sebe zacykleni ve svých povinnostech a vlastně už ne moc spolu.

Když si Timejčina maminka přiložila křišťál k oku a pak na hruď, uviděla sebe a svou dceru v pospolitosti. Udělala si na ní chvilku, četly si spolu, dívaly se do očí či se jen tak škádlily. Domácí práce na chvilku počkaly a máma si vědomě vyhradila chvíli na to být jen se svou dcerou.

I když máme starostí až nad hlavu, je dobré se od našeho kolotoče povinností na chvíli odpojovat a dopřát si vědomou chvíli s dítětem. Ze začátku je těžké naučit mysl, která chce podávat výkony a mít věci v pořádku a hotové, přinutit k pauze. Povinnosti nám ale neutečou, děti však rostou jako z vody a příležitosti na to pečovat o vzájemný vztah se vytratí jako pára nad hrncem.

Třetí kamínek – rubín – srdce je naším kompasem

Když přijde poslední okamžik života, říká se, že lidé nelitují toho, že dosáhli málo titulů, nevlastnili dost majetku, ale především cítí prázdnotu tam, kde mohlo proudit více lásky. Často touží vidět člověka, se kterým měli spor a projevit mu odpuštění a setkat se se svými blízkými.

Když se dostaneme do obtížné situace, dopřejme si chvíli ticha a v ní se sami sebe zeptejme: „A co tomu říká mé srdce?“ Zkusme pustit myšlenkové koncepty a věty, které začnou proudit v hlavě a znovu se ptát, co by tomu řeklo mé srdce… Tak dostanete tu nejlepší odpověď. Buďte v pravidelném kontaktu se svým bytostným kompasem a nenechávejte ho ležet zaprášený v dolním šuplíku.

Ráda poukazuji na potenciál lidí, se kterými se setkávám. Těší mě vynášet tyto dary na světlo a inspirovat na cestě k sebepoznání. Pomáhám ženám harmonizovat skrze rozvoj jejich kreativity vztah k sobě samým. Zároveň je inspiruji, jak si ze společných chvil s dětmi vytvořit barevný svět plný zázraků. Více o mně naleznete zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.